čtvrtek 4. září 2014 v 23:04 | štítky: Příběhy

Asi už to nedoženu

Většinu života jsem se prodírala křovinami a močály v prácheňském pralese. Přes den jsem se houpala ve větvích smrků a borovic, na večer jsem se myla v zrcadlovém jezírku a v noci koukala na hvězdy. Občas jsem musela u krmelce zvládnout boj o kaštany s divočákem, ale jinak se mi žilo moc hezky. Až do té doby, než jsem se dostala na vysokou větev, rozuměj školu.

Plzeň je velké město. Všude tu jsou samé silnice, beton, budovy, asfalt, tramvaje, sádra a kavárny. Pokud zavadíte zrakem o keř, můžete si být jisti, že za ním není divočák, ale pořádné prase.

Když se dostanete z lesů a luk do civilizace, připadáte si nejprve trochu nesví. Nejdříve zkoušíte, zda vás mezi sebe ostatní civilňané přijmou takové, jací jste dle zákonů přírody. Každý druh má v přírodě své místo. Když se to nepovede, rozhodnete se vyndat si jehličí z vlasů a propustit berušku z podpažního úkrytu, tedy přizpůsobit se.

Každá dívka musí být chic. Což neznamená, že si ráno rozlepí oči a sežvýkne list máty. Správná plzeňanda vstane s dvouhodinovým předstihem, než musí vyrazit na tramvaj, aby vykonala náročný rituál krásy. Vypeelinguje si tělíčko a nožičky, umyje a vyžehlí si vlasy, nebo si je nakrepatí (podle toho, zda je lichý, nebo sudý den v týdnu), vybělí si zuby, vyfikne se, nasadí si masku klauna (krém, báze, make-up, pudr, balzám, stíny, linky, řasenka, učesat obočí a nabarvit, bronzér, tvářenka, třpytky, konfety, ohňostroj...) a napije se brčkem, neboť jinak by si smazala líčení a musela by začít znova.

Musím se přiznat, že jsem v Plzni již čtyři roky a berušku pořád schovávám v podpaží. Držte mi palce, ať mi neodletí.

Komentáře

Žádné komentáře

Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář