úterý 16. září 2014 v 08:31 | štítky: Cesty

Město perníku

O Pardubicích jsem vždycky slýchávala, že jsou hlavně městem perníku a až pak všeho ostatního. Tato tvrzení jsem brala velmi s nadsázkou a snad právě proto, abych je mohla vyvrátit, jsem se do Pardubic vypravila.

Vlak zastavil na nádraží přesně v celou. Než jsem stačila sejít rychlíkovské schůdky, vrazila mi nějaká stařenka do kapsy perníkového koníka. Ten koník byl houpací a začal se houpat, houpy, houpy. Vždycky mi vadilo mít v kapse houpacího koně. Chtěla jsem ho vyndat a zahodit. Zašátrala jsem rukou v kapse a v tu ránu se koník rozhoupal tak rychle, že mě při houpy stáhl dopředu k zemi. Zem voněla po hřebíčku. Připomínala mi vůni rajské omáčky, zasnila jsem se, když mou asociaci přerušila cukrová berla, kterou mi nabízel perníkový Mikuláš. Sacharidová hůlka? Ta mě má udržet? proběhlo mi v myšlenkách. A už jsem stála na svých dolních končetinách a beze slova jsem si to kráčela do haly.

Chtěla jsem jet do centra, ne se přetahovat o hůl s perníkovou postavou. Došla jsem k prvnímu automatu na jízdenky na městskou hromadnou dopravu, vyndala jsem si z peněženky ve tvaru čápa drobásky nastřádané pro pouliční umělce a vhodila. Automat trošku nadskočil, pak se zatřásl a nakonec zabručel. Na displeji se objevil nápis Dlaně vzhůru a místo výstřelu mi v rukou přistál ubrousek s perníkovou buchtou. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli se mi tyhle podivnosti s perníky přeci jen nezdají a hle, muž v bílém obleku vzal mé ohlednutí jako souhlas k vystříkání šlehačky do tvaru hvězdy na můj právě zakoupený perník. Po cukromléčném vystoupení se začal vzdalovat a za sebou poodstříkával šlehačku do tvaru olympijských kruhů.

Ty Pardubice jsou ale divné město, pomyslela jsem si a jako typická žena jsem se šla uklidnit na WC. Zaplatila jsem poplatek osm Korun a požádala toaletní královnu o kus toaletního papíru. Dáma se otočila na kolečkovém křesle jako talentovaná krasobruslařka na ledě, jako zkušená řeznice popadla nůž, ukrojila s ním kosočtverec perníku a podala mi ho s ohromnou dávkou samozřejmosti. Než dosedla zpátky na svoje pojízdné místo, zatáhla mezi námi závěs a nahlas si pustila televizní reportáž o pardubickém perníkářství.

Nezbylo mi nic jiného, než vyjít z haly, rozdrobit perníky holubům a uvěřit, že Pardubice jsou opravdu městem kouzel a perníku.

Komentáře

Žádné komentáře

Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář