čtvrtek 30. července 2015 v 23:18 | štítky: Cesty Jídlo

Na chvilku samy

Na chvilku samy

Nepamatuji si, kdy jsme s mamkou samy vyrazily na výlet. Muselo to být buď hodně dávno, anebo se to nikdy nestalo.

Takže mě překvapilo, když mi mamka řekla, že se se mnou chce toulat po Praze.

Reagovala jsem na ni úsměvem. Přišlo mi to bláznivý, ale po krátkém přemýšlení jsem usoudila, že by to mohlo být zajímavý, a tak jsem řekla jo.

Venku byla ještě tma, když náš autobus přijel na písecké nádraží. Nastoupily jsme a vyjely směrem ku Praze.

Pryč je doba, kdy jsem jezdila autobusem, kde si mě nikdo (myšleno personál) nevšímal, tedy kromě revizora jednou za půl roku. Ve Student Agency chodí pan steward nebo slečna stewardka. Byly jsme zkontrolovány, zda si umíme zapnout pás, vybrat noviny a teplý nápoj. K mému i mamky překvapení jsme všechny vyjmenované části zvládly. Uf.

Cesta do Prahy ve mně vždycky vzbuzuje trio pocitů:

  • sentiment
  • překvapení
  • nudu

Sentiment protože stejnou trasu jezdím od dětství. (Je pravidlem, že díky některých spolucestujících znám jméno i životní příběh řidiče. Vedle osudu řidiče znám story i stálých spolucestujících.)

Překvapení protože se v mé blízkosti vždycky něco stane. (Naposled jsem si vyslechla erotický telefonát paní R s jejím novým snoubencem.)

Nudu protože už předem vím o svém rituálu – prožívání sentimentu a překvapení na autobusové sedačce.

Intenzita každého z tria pocitů není vždycky stejná. Snadno se stane, že si jeden nebo i více pocitů z jízdy vezmu s sebou do Prahy. Tentokrát jsem nasála sentimentem. Jako hodná dívka, co se ráda podělí, jsem půlku pocitu darovala mamce. Když se jí vstřebal pod kůži, začala mě vodit po místech, kde studovala, kde se procházela a kde jí bylo kdysi dobře.

Pozorně jsem poslouchala, cupitala vedle ní a přemýšlela o nás dvou: Ty jsi moje máma. Tobě je tady dobře. Já jsem tvoje dítě. Těší mě, že je ti dobře...

Všechno kolem i ve mně bylo táááák sentimentální, až mě napadaly věty jako: Tohle je nejhezčí sloup v Praze. Tenhle pán, co žebrá peníze, je nositelem nejdojemnějšího příběhu i přesto, že o něm nevím vůbec nic.

Když jsem se zabývala úvahou dojemností okamžiku, mamka uviděla kavárnu Au Gourmand a zavedla mě do ní. Z ní jsou všechny fotky z článku. Tuším, že znáte zákon vesmíru, že sentimentální lidé jsou přitahování sentimentálním prostředím, a nedivíte se tedy, že jsme neskončily na sushi nebo na stejku. K holčičkám pasují sladkůstky.

Komentáře

Žádné komentáře

Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář