pondělí 29. června 2015 v 17:27 | štítky: Příběhy

Pěkná a k tomu fakt frajle

Pěkná a k tomu fakt frajle Pěkná a k tomu fakt frajle Pěkná

Hledání identity bylo pro mě i pro mé okolí peklem.

Naši chtěli, abychom s bratrem byli spořádaní – dobře se učili, vyhrávali různé soutěže v matematice, v kotoulu vzad, ve stavění ze sirek a pro všechny v okolí byli sluníčkem, co je při pozdravení polochtá paprskem na čumáčku.

Dobří lidé žijí v pralesích

Mě tyhle blbosti vůbec nezajímaly. Byla jsem Nietzscheho lev, mé odpovědi začínaly slovem NE. Škola mě okrádala o kyslík, společnost byla celkem OK, mluvíme-li o té dosud neobjevené v pralesích, a kluci byli fajn, pokud si ode mě půjčovali Antikrista nebo nosili hodně beatnické oblečky.

Díza v Kladrubech

Jakmile se venku začaly blesky a hromy střídat s parnem, všichni z okolí jsme tušili, co se bude dít. Jo, jasan, že začnou prázdniny, ale vo to tady přece nejde. Roštěnky a rošťáci si voblečou fakt kůl mikiny a sejdou se na fotbalák v Kladrubech na dost naturalistickou dízu.

Než vyšla na obloze hvězda, co svítí na cestu do Kladrub, běžní milovníci párty se nejdříve nadlábli, potom se upravili, a pak zavolali Martymu: „Hej, Márty, nejedeš do Kladrub? Jedeš? Tak v půl před domem. A snad nevadí, že s sebou beru i Hanku s fakt krátkou sukní. Máš se na co těšit.“

Rituální pouť k fotbalovému hřišti

Já, Kája, Téra a Janča jsme na přímou cestu ke Kladrubům nevěřily. Věřily jsme v sílu rituálního pochodu od Horažďovic přes Předměstí, Střelskohoštickou Lhotu, Hoštice a Kozlov až po Kladruby. Odpoledne některá došla do hospody U Dvou poníků natočit pivo po hrdla dvoulitrových PET lahví, zakarbovala je a vydala se na místo srazu s ostatními. Jakmile jsme všechny dorazily, odšroubovaly jsme víčka a připily na cestu. Téra první lok zahladila třemi loky Coca-coly, Janča to zajedla kuřecím stehnem a já s Kájou jsme si pro sichr daly ještě trochu pívečka. Cesta dlouhá jako kráva byla před námi.

Asfalt se měnil v prašnou cestu. Pohled na domy vystřídal pohled na stromoví a místo rušných aut jsme slyšely vítr ve větvích. Povídaly jsme si o životě, řešily chlapy, snily o cestách na východ a pily. Občas se některá zastavila, občas si některá lehla na zem. Někdy se v nás nahromadil pocit vykořenění a málo duchovna. Stouply jsme si do polí a rituálním tancem, do kterého dáváte všechno a čekáte na oplátku alespoň malinké znamení, jsme prosily bohy. Do Kladrub jsme dorazily v noci ve špinavých botách a obtěžkané odérem potu.

U fotbalové branky a zároveň v jiných světech

Zábava začala být v plném proudu. Ženský vábily krouživými pohyby boků samce, kteří nasávali kousek od pípy. Nás seznámeníchtivých nenapadlo nic lepšího než se izolovat u fotbalové branky půl hřiště od parketu a pokračovat v našich rituálních tancích. Asi jsme si myslely, že jsme pěkné a vlastně docela slušný frajle, když v zápalu tance a v hlavě se točících nikdy nespatřených světů mi zaklepal na rameno dost divnej kluk: „Prosím tě, neprodaly byste nám nějakej ten gram? S klukama se dneska nemůžeme nějak dostat do nálady, a to jsme už vypili každej flašku zelený a několik piv.“ Ukázal směrem k protější brance a dal mi chvilku na to dostat se zpátky do reality.

Mučící ozvěna

Měla jsem pocit, že si na to musím sednout. Dostala jsem se do středu imaginární ozvěny, která válcovala mou hlavu stále se opakujícími slovními spojeními: „S klukama se dneska nemůžeme nějak dostat do nálady,“ „nemůžeme nějak dostat,“ „dostat do nálady,“ „s klukama,“ „ s klukama,“ „do nálady,“ „nemůžeme nějak dostat…“

Kája se přestala točit, podívala se do očí návštěvníka a rozesmála se jako skutečný šílenec. Potom mě popadla a roztočila jako káču. Po tomhle roztočení jsem se vydržela točit až do zakokrhání kladrubského kohouta.

Když černou oblohu vystřídala blankytně modrá, bylo jasné, že noc skončila. Narovnaly jsme si páteř, hodily kapuci přes hlavu a šly domů. Mlčely jsme. Ne jako ty, co už vědí, ale jako ty, co veškerou svou sílu koncentrují na udržení kroku na cestě. Občas to některá nedala a spadla do příkopu. Občas si toho ostatní nevšimly. Ale někde hluboko uvnitř jsme věděly, že příští týden vyrazíme znovu.

Komentáře

Žádné komentáře

Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář