pondělí 25. května 2015 v 14:45 | štítky: Lidé Příběhy

Telefonistka Samechov

„Haló, jsi tam, Miluško?“ „Dovolala jsem se k Tišině?“ „Vyřiďte sousedce, že se nám narodilo strakatý telátko.“

Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Ještě jsem neuměla vyslovit slovo brigáda a už mi babička dávala padesátku týdně za zvedání telefonu. Dohoda byla vcelku jasná, pokud babička není doma nebo je zrovna ve sklepě, telefon zvedám já a pečlivě si zapisuji veškeré vzkazy směřované babičce.

Automat na plyšáky

Hned jak se objevil v obchodním domě Záře automat na plyšáky, věděla jsem, že jsem mu podlehla. Každou desetikorunu, co jsem si měla schovávat do keramického prasátka, jsem strkala do přístroje s hračkami a čekala, že se na mě nějaké to plyšové štěstí pousměje. Nepousmálo, ale desetikoruny padaly jedna za druhou.

Babička si mé záliby všimla a dala mi slušnou nabídku: „Budeš mi doma zvedat telefony a já ti pokaždé, co se spolu vydáme nakupovat, dám padesát korun. Když budeš chytrá, tak si je budeš šetřit, když ne, rozměníš si je na desetikoruny a vyházíš je nesmyslně do automatu na hračky.“

Byla to nabídka, co se neodmítá. Vidina pěti desetikorun mizejících před mými zraky v černé bedně každý týden, bez jakékoliv revanše, proto bych se tehdy rozkrájela. A tak jsem se stala telefonistkou.

Telefonní ústředna

Můj rajón byl celý domek. Mohla jsem si zapnout televizi, oddávat se rádiu nebo se klidně válet po zemi. Jakmile ale zazvonil telefon, všeho jsem nechala a utíkala jsem ke sluchátku.

„Dobrý den, u telefonu Procházková.“ Z druhého konce se neozývalo nic. Po chvilce tam podivně luplo, následoval zvuk páry ucházející z konvice, vrznutí židle a zase nic. „Haló? Je tam někdo?“ opakovala jsem.

Kroky se blížily ke sluchátku: „Ha – ló?“ Hurá, pomyslela jsem si, takže na druhé straně opravdu někdo je. „Tady Procházková.“ Druhá strana se rozhovořila: „A–––NO? Jak – se – máš, Mi – luško?“

Nebyla jsem a nikdy nebudu Miloslavou a jako správná telefonistka jsem tuto mýlku musela uvést na pravou míru. „Já nejsem Miluška, já jsem její vnučka.“

Na druhé straně se ozýval jenom ztěžklý dech. „Kdo je na druhé straně telefonu?“ ptala jsem se.

Dech vystřídalo slovo: „Pa – vlínka?“

„Ano,“ ujala jsem se slova, „jsem Pavlína, a na druhé straně telefonuje je ...?“

„A kde je babička?“ rozhovor se začal rozvíjet.

„Babička zrovna krmí králíky.“

„Aha, tak – jí – vyřiď – že – jsem – vo – la – la,“ a telefon ohluchl.

Překvapeně jsem seděla na schodech a snažila se pochopit, co jsem zažila. Do mého vyrovnávání se s nepochopitelným přišla babička. Byla trochu špinavá od trávy, kterou prý žala roztomilým flekatým králíčkům. „Proč tu tak sedíš, nevolal někdo?“ zeptala se a stírala si pot s čela.

„No, volal, babi,“ prozradila jsem a sklopila oči.

„A kdo to byl?“

„Nevím, nepředstavila se.“

„To si snad ze mě děláš blázny, ne? Platím tě snad proto, aby sis ze mě dělala dobrý jitro? Stará bába a co si neudělá, to nemá. Čert aby do toho uhodil,“ řekla směrem k obrazu s nápisem Bože, žehnej nám a naší práci a šla si nalít bezinkovou šťávu.

Podobných příhod mám jako telefonistka více, ale nechám si je pro sebe, abyste si nemysleli, že jsem jako operátorka úplně selhala.

Komentáře

Žádné komentáře

Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář