pátek 29. ledna 2016 v 22:10 | štítky: Názory

Uříznu si všechny uši, abych neslyšela

Uříznu si všechny uši, abych neslyšela

Malé zamyšlení nad tím, co prožívám a jak mě štve, že lidé bojující s čertem neví, že je v nich samotných.

Jsem přesvědčená, že naše životy kočírují tři druhy myšlenek: myšlenky kolektivní, rodinné a naše vlastní. Stručně řečeno.

S kolektivními a rodinnými je obtížné pracovat. Zato s našimi vlastními to jde mnohem lépe, i když někdy je to taky fuška. Že bychom měli mít svoje myšlenky pod kontrolou, o tom bylo napsáno a řečeno již mnoho. Zkrátka to, co se nám honí v hlavě, obsahuje názor na svět, na nás samé, a podle toho interpretujeme sami sebe, ostatní lidi a dění kolem nás.

Možná jsi ovce a hraješ si na lva

Neuvědomujeme-li si, co se nám v hlavě honí, jsme jako ovce, která si myslí, že je lev. Vnímáme všechno špatně. Teprve když objevíme své myšlenky, začneme chápat, kdo jsme a buď to přijmeme i se vším, co to způsobuje, nebo se to pokusíme změnit.

Zpátky ke mně

Pořád nevím, co si mám počít s touto myšlenkou, která mě v životě neustále pronásleduje: "Většina lidí dělá zlo ve jménu dobra." Není to tak, že se každý den usadím do křesla, zavřu oči a představuji si, jak většina lidí páchá zlo ve jménu dobra. To ne. Pouze žiji svůj život, jak nejlépe umím, a pravidelně se dostávám do situací, kdy jsem svědkem toho, jak jinak celkem spořádaní lidé činí zlo ve jménu dobra, aniž to vůbec tuší.

Několik příkladů za všechny:

Žák projeví nesouhlas s učitelovým chováním, neboť je v rozporu s předpisy školy, načež učitel žáka pošpiní, doslova proti němu poštve celou třídu i učitelský sbor - to je šikana - a přitom je přesvědčen, že on sám je svatý bojovník.

Zaměstnanec vytváří odboj proti šéfovi a myslí si, že ví, jak se má vést firma, přitom je z jeho projevů zřejmé, že o tom nemá vůbec tušení. On si ale opravdu myslí, že ví.

Rodič ponižuje své dítě za pravdivý názor nebo se mu snaží "ten hloupý nápad" vytlouct z hlavy.

Zaměstnanci pomlouvají kolegu, až ho "vyštípají" z práce, protože svoje pracovní povinnosti bere doopravdy vážně. Samozřejmě si myslí, že ten kolega dělá práci špatně. Mimochodem všimli jste si, že v pracovních kolektivech mnohdy nejde o to, jak kvalitně práci vykonáváte, ale o to, jak sednete určitým "vůdcům" z řad zaměstnanců?

Prezident země se veřejně vyjadřuje k tématům, o kterých nic neví a ti, co v něj věří, se pak snaží podle jeho slov chovat, např. píší lidem výhružné vzkazy apod.

Mám v srdci bolest jak hrom

Vždycky, když narazím na takovou situaci, ucítím v srdci bolest. Je jedno, jestli v té situaci figuruji jako hráč, nebo jsem pouhým přihlížejícím. Bolí mě to stejně.

Mnohokrát jsem se rozhodla aktivně zasáhnout, snažila jsem se vysvětlit, že věc se má jinak. Byl to ale promarněný čas. Jediný, kdo to kdy pochopil, byla moje blízká rodina. A to mi nestačí.

Tolikrát jsem se snažila ukázat na pravého viníka problému (neznalost, ego, hloupost...), a přesto se to nepodařilo. Cítím velké zklamání.

Nevím, co s tím

A to mě dovedlo k tomu, že jsem se rozhodla vyhledat terapeutku.

Než jsem ji navštívila, pořád jsem se obviňovala, že jsem pro tento svět asi příliš slabá, že jsem moc přísná, že kdybych praktikovala zákon přitažlivosti, že by se mi to nestalo...

Oceňte se sama a smiřte se, že víte

Terapeutka mě ale odzbrojila úplně jinými slovy. Neřekla mi, že si mám uříznout všechny uši, abych neslyšela. Nedoporučila mi odstěhovat se do jeskyně, ani návštěvu psychiatra. Řekla mi, že to, co vidím a vnímám je skutečnost. A to, že to vidím, je známka, že patřím k té menšině nacházející se vpravo na Gaussově křivce. Přičemž nejde jen o IQ nebo EQ, jde o mnoho šuplíčků osobnosti, které takhle pohromadě nemá skoro nikdo.

Můj úkol je smířit se s tím, že svět, ve kterém žiji, není stvořený pro mě. Ale to však není důvod přestat se snažit žít v něm podle sebe. Ba právě naopak.

Aby mi bylo líp, musím se smířit s tím, že mě většina lidí nebude chápat. Budou mě pomlouvat, urážet a možná i hůř. Musím se naučit být v té menšině, snad to i milovat a netoužit, aby to bylo jinak. Potom naleznu klid.

To jste mi teda pomohla

Koukala jsem na ni udiveně. Snažit se rozvinout svůj potenciál ve společnosti, která staví vědu nad Boha a domněnky nad vědu je pro mě těžký úkol.

A tak si v rukou muchlám papírek s havlovskou myšlenkou: "Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne," a přemýšlím si.

I v této době, kdy v sobě cítím spoustu bolesti, věřím, že to, o co se dlouhodobě snažím, má (celospolečenský?) smysl. Nevím, kdy se vydám na fyzickou cestu, na té niterní už jsem. Netuším, kolikrát mě ještě zraní, až kdokoliv ověšený vážností, tituly a oceněními pošpiní to, čemu já přisuzuji hodnotu. Není mi známo, jak moc mě bude bolet, až si průvodčí prohlédne mou kartičku a plivne mi na lístek.

Jen prostě věřím, že to má cenu. To všechno.

Komentáře

Celkový počet komentářů: 1
  • Dagmar
    2. 2. 2016 0:07:55
    Zlatíčko milované, jsi úžasná, hledající bytost a už jen to, že jsi, má Božský smysl. Jinak bys tady na této planetě nebyla. Drahoušku, ty jsi jako svatý bojovník! Až najdeš pravdu o tom, kdo jsi a kdo jsou všichni a všechno ostatní, že vše je přesně tak, jak teď je, tak uvidíš tento svět úplně jinak. Pak přestaneš s bolestí v srdci bojovat PROTI něčemu a začneš s láskou v srdci ke všem a všemu tvořit tento svět k obrazu svému. Tomu věřím. S láskou Dagmar
    Celkový počet komentářů: 1
    • Pavlína Viktoria
      2. 2. 2016 22:24:48
      Ach díky. Ty jsi zlatááááááááááááááááááááááááááááááá. <3
      Přidat komentář
    Přidat komentář
Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář