úterý 1. prosince 2015 v 08:00 | štítky: Názory Příběhy

Za svůj neúspěch můžu já

Za svůj neúspěch můžu já

Hahaha. Směju se tomu, co tady chci napsat. Není to vůbec žádná romanťárna. Je to čisté drama, z kterého jsem se rozhodla dostat.

Moje dětství nebylo nic moc. Celá rodina na mě nakládala svoje mindráky a i přes vlastní snahu, být tím, kým jsem se narodila, jsem v mnohém podlehla. V pěti letech mi dětství skončilo a já místo hraní a dychtění po všem kolem sebe bojovala se všemi, kdo se mě snažili ochočit.

Rodič tu má být pro sebe, i pro dítě

Pro dítě je neuvěřitelně těžké uhájit svoji existenci, a proto má mít kolem sebe ty nejbližší, kteří mu s tím pomáhají jen pro lásku samotnou. Z nějakého snad i vesmírného důvodu se toto nepoštěstí všem dětem. Některé vyrůstají bez uspokojených fyziologických potřeb, některé bez uspokojených psychických potřeb, jiné postrádají kombinaci obojího a ty poslední žijí v pozemském ráji. Přestože se moji rodiče snažili být těmi nejlepšími rodiči, nestačilo to. Neustále mě přetěžovali, nutili mě do věcí, které jsem dělat nechtěla a často se na mě zlobili, když jsem vyjádřila svůj názor.

Kombinace všech rodičovských (a příbuzenských) prohřešků ze mě udělala toho, kým jsem dnes. Jsem pětadvacetiletá žena, která když dělá to, co chce, slyší ve své hlavě babičku, tetu, druhou tetu, mamku, tátu, pratetu, strýce, jak jí říkají ty nepěkné věty o tom, že tomuhle se slušní lidé nevěnují, že se neuživím, že nedělám dost pro společnost, že budu nejtlustší na světě a nikdo se mnou nebude kamarádit, že to, co dělám, seriózní lidé nedělají, že vypadám jako noční můra, že bych si ty vlasy měla raději svázat, neměla bych číst takovouhle literaturu, neměla bych mít tento názor, pokud nechci, aby mě někdo zmlátil...

Já a moje parta

Fascinují mě lidé, kteří dokážou být v davu o samotě, protože můj antifanklub se mnou chodí i na záchod. Někdy samozřejmě zažívám pocit naplnění a jedu si po vlně extáze (žádná droga!), ale jakmile odezní, už si zase ta moje "správná parta" stěhuje do mé mysli kufry plné větiček, co mi sebevědomí nepodpoří.

Už žádné včera

Ale já si řekla DOST! Ano, do včerejška za můj neúspěch mohla celá rodina včetně všech psů, koček i morčete Michala, kterého jsme měli doma měsíc. Ale od dnešního dne si za svoje pády i vzestupy můžu sama. A udělám všechno, co budu moct, abych ty příšery dostala ze své hlavy a nahradila je nádhernými bytostmi, co mi fandí už z principu.

Rozhodla jsem se být tou nejlepší verzí sama sebe, ať už to zvenčí znamená cokoliv. Držte mi pěsti!

Komentáře

Celkový počet komentářů: 3
  • annamae
    7. 12. 2015 10:46:46
    V naší rodině zas byla oblíbená univerzální věta "co si pomyslej sousedi?". Taky ji ještě čas od času zaslechnu v hlavě... Tak přeju hodně štěstí! :-)
    Přidat komentář
  • Tereza la marque
    1. 12. 2015 13:03:20
    Držíme!
    Přidat komentář
  • Michelle
    1. 12. 2015 11:57:10
    Fandím a držím palce:) Před pár dny jsem objevila tvůj blog a velmi mě zaujal:) Takže se stávám pravidelným čtenářem:)
    Přidat komentář
Prosím, zadejte písmena, která jsou zobrazena na obrázku výše.
Není potřeba rozlišovat malá a velká písmena.
Přidat komentář